Zámeček, restaurace, hotel a galerie. Historie a současnost

Pane Láryši, kdy se vůbec začaly psát první dějiny místa, kde dnes stojí restaurace a hotel Nebozízek?
Místo náleží k dřívějším petřínským vinicím (název „Nebozez“ je zmiňován už od 15. stol.). Na tomto místě koncem 17. století dal vybudovat letohrádek Karel Maxmilián Lažanský. Později se objekt přeměnil na výletní restauraci.

Kdo byli první vlastníci Nebozízku v 18. a 19. století?
První stavení na místě dnešního Nebozízku se objevují už někdy v 18. století. Nebyla to samozřejmě restaurace, ale spíš drobné viniční domky a zahradní altány. Pražané sem chodili na procházky, protože to místo nabízelo klid, krásný výhled na město a možnost utéct z ruchu centra. Dá se říct, že už tehdy to byla taková přirozená vyhlídka, která lidi přitahovala.
V průběhu 19. století se na Nebozízku střídalo více majitelů. V roce 1809 koupil objekt knihtiskař Bohumil Haase (uváděn též jako „Haase/Haas“) a zřídil zde výletní restauraci nazvanou Haasenburg.
Říkalo se o něm, že byl prvním pražským nudistou – často se kolem Nebozízku procházel nahý, což tehdy způsobovalo poprask. Byl velký bohém, svérázný člověk, který se vymykal tehdejším zvyklostem. Je to možná úsměvná historka, ale ukazuje, že Nebozízek byl odjakživa místem, kde se objevovali zajímaví lidé a neobvyklé příběhy.

Jak se z místa stala známá výletní restaurace?
Na přelomu 19. a 20. století už byl Nebozízek vyhlášenou výletní restaurací, kam už na konci 19. stol. chodila i celá pražská kulturní obec.
Lidé se sem vydávali ve svátečních šatech, hrála tady hudba, pořádaly se taneční večery a lidé si chodili užívat atmosféru. Byla to taková společenská událost – posedět tu, dát si něco k jídlu a přitom mít Prahu jako na dlani. Starší Pražané mi často vyprávěli, že Nebozízek tehdy znal každý a že to bylo místo, kam se chodilo pro radost.
V pramenech se uvádí, že roku 1882 objekt přešel pod město a nesl oficiální jméno Nebozízek.

V 60. letech 20. století ale přišla katastrofa. Co se tehdy stalo?
Ano, v roce 1960 se utrhl svah Petřína a došlo k obrovskému sesuvu půdy. Restaurace a okolní stavby byly zničeny. Já jsem slyšel příběhy, že lidé z dálky sledovali, jak se celé místo pomalu sunulo dolů. Bylo to obrovské neštěstí – zůstaly jen trosky a dlouho to vypadalo, že Nebozízek už nikdy nevstane z popela. Pamětníci dodnes říkají, že to byl symbol ztraceného kusu Prahy.

Kdy se začalo o obnově uvažovat?
Obnova přišla až s přípravami na Spartakiádu v roce 1985. Tehdy se rozhodlo, že restaurace znovu ožije, aby ukázala Prahu v tom nejlepším světle. A právě v té době jsem Nebozízek dostal já. Od prvního dne jsem cítil, že to není jen práce, ale životní poslání. Od té doby tu jsem – už čtyřicet let.

Jaké byly začátky po znovuotevření v roce 1985?
Byla to pro mě obrovská osobní výzva. V té době ještě nebyly podmínky na luxusní gastronomii, ale my jsme se snažili udělat z Nebozízku něco výjimečného. Lidé byli zvědaví, pamatuji si první dny – přišlo tolik hostů, že jsme měli plno od rána do večera. Všichni chtěli znovu zažít kouzlo, o kterém se dřív vyprávělo. Bylo to, jako kdyby se probudila stará legenda.

Jak se změnil Nebozízek po roce 1990?
Po roce 1990 se z Nebozízku stala opravdu nejen luxusní restaurace, ale i možnost ubytování ve dvou apartmánech s úžasným výhledem. Praha se otevřela světu a my jsme začali hostit návštěvníky z celého světa – politiky, umělce i podnikatele. Pamatuji si, jak k nám přišel Bill Clinton. Byla to obrovská událost – seděl na terase, díval se na Prahu a byl úplně fascinovaný. Říkal, že málokde na světě viděl takovou kombinaci krásy města a atmosféry místa. Podobně to vnímal i Václav Havel, který tu byl několikrát. On měl k Nebozízku vztah, rád sem chodil, protože tady měl klid a soukromí.

Pamatujete si na některé významné hosty, kteří k vám zavítali?
Určitě. Kromě Clintona a Havla bych zmínil i mnoho dalších. Nebozízek není jen kulisa k velkým okamžikům. Pořádaly se zde velké galavečírky a módní přehlídky. Třeba jedna z nejznámějších českých zpěvaček zde slavila jedno ze svých životních výročí – byla to krásná akce, plná hudby a přátel. Kromě toho navštívila Nebozízek řada umělců z celé Evropy – herci, zpěváci a spisovatelé. Každý z nich odcházel s pocitem, že zažil něco mimořádného.

Jak reagovala běžná veřejnost na proměnu restaurace?
Pro Pražany to bylo místo, kam se chodilo na oslavy i romantické večeře. V 90. letech byla obrovská chuť objevovat světové standardy a Nebozízek se stal symbolem té doby. Dodnes za mnou lidé chodí a říkají: „Pane Láryši, u vás jsme slavili svatbu, zásnuby nebo narozeniny.“ To jsou ty vzpomínky, které mají větší cenu než všechna ocenění.

A jak se vyvíjela návštěvnost po roce 2000?
Po roce 2000 byl Nebozízek stále vyhledávaným místem. Praha se stala magnetem pro turisty a my jsme měli čest hostit lidi z celého světa. Byli tu ministři, velvyslanci, ale i obyčejní lidé, kteří chtěli zažít tu atmosféru. Dodnes vzpomínám na italského tenora, který se po večeři spontánně postavil na terasu a začal zpívat árii. Celá restaurace ztichla a poslouchala – to byl jeden z těch okamžiků, které se nedají zapomenout. Od té doby hostíme světové umělce u našeho piana velmi často.
Součástí Nebozízku je od roku 2005 také galerie Magická jeskyně, která propojuje umění, kulturu a nabízí návštěvníkům jedinečnou atmosféru – a právě to je část, která dává místu výjimečný charakter.

Pane Láryši, vy jste s Nebozízkem spojený už čtyři desetiletí. Jak na to období vzpomínáte?
Je to víc než práce, je to kus mého života. Od roku 1985 jsem prakticky každý den na Nebozízku a viděl jsem, jak se mění Praha i svět. Byly těžké chvíle, ale také okamžiky, kdy jsem si řekl, že všechno úsilí stálo za to. Když vidím hosty, kteří sem přijdou, usmějí se a odcházejí s nezapomenutelným zážitkem, vím, že Nebozízek je víc než restaurace – je to místo, kde se píší příběhy lidí.

Co by pro vás znamenalo pokračování této tradice do dalších let?
(otázka pro syna Ing. Jiřího Láryše, MBA)
„Pro mě jako pro syna je to obrovský závazek. Nebozízek není jen podnik, ale rodinná a srdcová záležitost ke které mám velmi silný vztah. Je to místo s neopakovatelnou atmosférou, kde jsem už jako teenager zažil mnoho osobních a krásných okamžiků.
Viděl jsem, jak sem přicházeli prezidenti, umělci i obyčejní lidé, a všichni odcházeli spokojení. S mou manželkou Alžbětkou se znovu snažíme zejména cizincům ukázat, že i v Praze je úžasné místo, kde se dají pořádat krásné večírky a kulturní akce. V novém konceptu propojujeme kulturu s gastronomií tak, aby každý zážitek měl hloubku i atmosféru. Naší součástí je také galerie Magická jeskyně, která propojuje umění a kulturu a návštěvníci zde zažijí jedinečnou atmosféru. Na to dnes navazujeme.
Přál bych si, aby i nadále Nebozízek zůstal symbolem tradice, skvělé gastronomie a kouzelného výhledu na Prahu i pro další generace.
Věřím, že i do budoucna bude Nebozízek místem, kam se lidé budou vracet nejen kvůli vzpomínkám a příběhům, které tu prožili. Navazujeme tak na čtyřicet let práce mého otce – a pro mě je to obrovská čest i radost.“

Báseň o Nebozízku

Tam na Nebozízku, po huse a řízku,
zapomněl jsem na dobré vychování.
Za šera se v křoví víc než dobře hoví,
na Prahu se dívá a v paměti loví.

Vzpomínám tu rád na ty staré časy,
kdy jsme ještě rostli jen a jen do krásy,
díváme se dolů na ty pražské mosty,
lanovka sem vozí zas už jiné hosty,

ale pro nás Nebozízek korunou je Prahy,
pohled odtud na Vltavu je nám pořád drahý,
ať už stromy žloutnou, či na střechy sněží,
loutny jezů zní sem, zvoní zvony věží.

Sem se budem spolu vždycky rádi vracet,
přestože nám dávno není sladkých dvacet,
ať už sami, s dětmi nebo s vnoučaty!
Příběh naší lásky tu byl totiž počatý!

Ing. Jaroslav Čejka
spisovatel