Slovenská sopranistka Soňa Godarská pochází z Popradu. Již od dětství inklinovala k hudbě a její hudební začátky byly spojeny především s hrou na klavír. Absolvovala 11 let hry na klavír a 12 let byla také členkou Popradského dětského sboru. Stala se několikanásobnou vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Mikuláše Schneidera-Trnavského a soutěže Milana Nováka ve čtyřruční hře na klavír. Až do věku 26 let však její myšlenky nikdy nesměřovaly ke studiu zpěvu. Po absolvování všeobecného gymnázia v Popradě a Vysoké školy chemicko-technologické v Praze žila dva roky v Norsku a tento pobyt ji inspiroval k návratu k hudbě.

O hudbě
K hudbě jste měla vztah už od dětství, ale cestu ke zpěvu jste našla paradoxně až na své cestě do Norska, neboli hudba si našla vás? Ano, začátkem byl dětský pěvecký sbor, a už tam jsem dostávala příležitost ke zpěvu sólových partů. Toužila jsem po studiu hry na klavír, ale doma mě spíš směrovali k obecnému studiu, tedy na gymnázium. Během svého pobytu v Norsku jsem nechtěla ztratit kontakt se zpěvem a zpívala jsem v gospelového sboru v jednom z kostelů. Pianistka tohoto sboru ve mně viděla velký talent a právě ona mi vštípila myšlenku na studium operního zpěvu.V Norsku jsme měla možnost vidět a poznat hudebníky i z jiné než operní scény, a tak trochu mimo spektrum zájmu širokého publika – z odsuzované blackmetalové scény. Viděla jsem, že to nejsou hvězdy, kolem kterých se točí svět. Viděla jsem, jak tvrdě musí pracovat na tom, aby si hudbou vydělali na živobytí, a také to, že jenom seriózní přístup přináší ovoce a i trochu slávy. Viděla jsem pád jednoho z hodně mladých talentovaných pianistů z této hudební brandže. Bylo to varování, že usínat na vavřínech se nemá. To pro mě byly cenné lekce ještě předtím, než jsem do hudebných vod vkročila.  Proto si mě v Norsku  hudba opět našla a já jsem jí opět otevřela dveře. 

O cestě
Co rozhodovalo nakonec i přes jistý vztah k hudbě o vašem budoucím nasměrování. Tradice rodiny či rodinné zázemí?Naše rodina nemá hudební tradici. Jediný člen, po kterém jsem asi nějaký ten geník zdědila, byla dědečkova sestra, která zpívala v SĽUKu.(Slovenský Ľudovo-umělecký kolektiv, první profesionální lidový taneční soubor v bývalém Československu)  Pro mě byla v mnohém inspirace moje sestra. Studovala VŠCHT, viděla jsem její profesní úspěchy a možnosti bezprostředně  po jejím absolvování. Maminka mi doporučovala vystudovat „klasickou“ vysokou školu, nikoli  uměleckou a to moje umění dělat jako koníček. Tak jsem se přihlásila na VŠCHT.  Neuvědomila  jsem si ale, že má sestra oplývá jinými talenty než já, a proto jí VŠCHT sedla daleko víc než mně. VŠCHT však vděčím za to, že mi pomohla k definitivnímu rozhodnutí ke studiu hudby a k návratu k mým snům a k mému opravdovému já. 

O ceně Thálie
Ze všech vašich reakcí je vidět, že vás ocenění (Cena Thálie) mile překvapilo. Jak se promítlo ve vašem vnímání života a dalším směřování? V naší kategorii byla silná konkurence, jedna z nominovaných získala Thálii minulý rok a tento rok i ocenění na evropské úrovni, proto jsem z mého vítězství byla opravdu překvapená. Nesmírně si toho ocenění vážím. Je to cena odborné veřejnosti a dala mi pocit umělecké hodnoty. Dala mi pocit, že o sobě nemusím až tolik  pochybovat. Nemám za sebou uměleckou agenturu, a přesto jsem získala několik hlavních rolí. Věřím, že moje  snaha odvést maximum v přípravě na operní role a také na koncertech je zřejmá, a dirigenti to vnímají. Ale samozřejmě je pro mě velkou otázkou, zda-li budu moci  bez podpory profesionální umělecké agentury  uspět i mimo Českou a Slovenskou republiku. Jsem si jista, že Thálie je v mém profesním životě velkým milníkem  

O nezávislosti
Ve Vašem oboru je obrovská konkurence a jistě kromě profesionální zdatnosti je potřebné se umět i prosadit, jakou cestu jste si i pro tyto kroky zvolila či životem prověřila?Sleduji světové hvězdy ve svém oboru a přiznám se, že velmi fandím Nadine Sierra a dívám se na její koncerty. Nedávno jsem však viděla koncert, kde jsem zaregistrovala malá technická pochybení, které jsou pravděpodobně důsledkem techniky zpěvu, ke které je vedena.  Ve věci správné pěvecké technicky je  moje hlasová koučka, paní Jaroslava Maxová-Horská, velkou rádkyní. Pomohla mi dobře znát svoje silné, ale i slabé stránky a to mi pomáhá  vystavět role s potřebnou jistotou kreativitouPro mne je také důležité mít možnost se trochu odreagovat se, odpočinout a dopřát tělu i duši také něco jiného – jiných rozhovorech jsem zmínila můj blízky vztah ke sportu, obzvlášť k běžeckému lyžování, a jsem veliký obdivovatel Therese Johaug, několikanásobné olympijské medailistky. A jakékoliv oblečení, které na mých běžeckých fotkách vidíte, je od značky nesoucí její jméno. Doporučuji všem, kdo třeba právě prožívají těžké období, poslechnout si její rozhovor na ivysílaní ČT. Hovoří o tom, že když kvůli údajnému dopingovému provinění nemohla závodit, tak trénovala. Každý den, den po dni  s neutuchající vůlí a vírou, že právě její úsilí a píle jí přinese opětovný úspěch. Právě v tom je mojí velkou inspirací. Věřila jsem, že s dostatečnou pílí, odhodlaností  a disciplínou by ten úspěch mohl jednou přijít. A získat Thálii již po 7 letech na divadelních scénách, to opravdu předčilo všechna moje očekávání 

O disciplíně
Pro špičkové výkony v jakékoli práci je potřebná jistá disciplína a sebezapření. Nesete si je od dětství, nebo je možné třeba z lásky ke něčemu si je v sobě vypěstovat? V naší rodině máme asi v jistém smyslu tendenci k cílevědomosti. Mamka byla přísná, ale přísná byla i paní učitelka na klavír. Dodnes se sestrou dobře bavíme tím, jak máme obě  počmárané noty červeněvčetně  poznámky s vykřičníkem „Nacvičit!“ Na druhé straně,  mám velmi ráda, když je vyžadovaná preciznost, když dirigenti a režiséři přistupují k novým nastudováním přísně a odhodlaně. Samozřejmě, jsou při tom i slzičky, ale  úsměv na tváři se zase objeví, když se dílo  podaří. Být dlouhodobě disciplinovaný v něčem, co nemáte rádi, to si neumím úplně představit. Disciplína je přec jedním z nezbytných předpokladů  k naplnění výzvy, kterou před sebou máte. Plavat v něčem jenom tak a doufat, že to přeci jen možná i vyjde, to nefunguje.

O snech
S vaším širokým rozsahem zájmů a skvělých dovedností je těžké předvídat, co čem sní Soňa Godarská. Je to vysněná role, světové jeviště či překvapení? Moje děkovná řeč po zisku Thálie začala větou: V životě je třeba snít. A já jsem snila o tom, že jednou  bude operní pěvkyní. Umění snít je pro mne základem neutuchající  motivace,  která spojená s pílí a disciplínou může vést k tomu, že se třeba podaří něco, o čem jsem doposud ani nesnila.Ale nějaké ty sny vám prozradím. Rozhodně jsou mým snem Belcantové role, chtěla bych si zazpívat Traviatu v Národním divadle v Praze, ale třeba i jinde – v Bratislavě, Košicích nebo kdekoliv na světě. Zpívat v LaScale je snem každého operního pěvce, byť by to byl asi ne úplně originální příklad. A zazpívat si na koncertu s Nadine je také velmi krásný sen. Mám velmi ráda svoji roli Cunegondy v Candide Leonarda Bernsteina, nastudovávají ji aktuálně v Sydney, snad se objeví ještě i někde ve světe. Tuto roli, kterou mám v současnosti v Plzeňském divadle, zpívám velice ráda a potěšilo mně, když  mi řekl jeden pan dirigent, že  pro ni mám speciální hlasový fond. Takže můžu snít třeba i o roli Cunegondy v Sydney. Pochlubím se, že jsem za tuto roli byla v širší nominaci na Thálii v kategorii muzikál a opereta. Rozhovor jsme otevřeli Norskemm, tak ho Norskem i uzavřeme. Rozhodně je mým snem zazpívat si v Nerské opeře v Oslu. V té krásné budově, která se noří z moře jako ten vodnář ve mně, a kterou vždy navštívím, kdykoliv jsem v Oslu. Ráda bych tak totiž Norsku poděkovala za to, jakou roli sehrálo ve znovuobjevení daru, který mi byl dán do vínku. Věřím, že k tomu dostanu příležitost.