Oblékal operní mistry i Pavarottiho, dvanáct let byl po boku Freddieho Mercuryho. Dnes je Peter Freestone hrdým Čechem, který upozorňuje a varuje mladou generaci před nástrahami života.

Peter Freestone prožil život, který připomíná velkofilm s nečekaným rozuzlením. Muž, který s grácií britského gentlemana proplul od rozvozu mléka až do šaten Královské opery, kde připravoval kostýmy pro Luciana Pavarottiho či Plácida Dominga, se stal nejbližším důvěrníkem rockového krále Freddieho Mercuryho. Dnes, v roce 2026, kdy by Freddie oslavil 80. narozeniny, Peter nehledí jen do zpětného zrcátka. S českým občanstvím v kapse a novou misí v srdci proměňuje své vzpomínky v lék pro budoucí generace.

Petere, váš příběh začíná v Indii, tisíce kilometrů od Londýna i Prahy. Jak moc vás tato zkušenost propojila s Freddiem dříve, než jste se vůbec potkali?
Indie pro mě byla naprosto určující. Strávil jsem pět let na internátní škole Lushington Hall v pohoří Nilgiri. Byla to doba přísné disciplíny, maršování do kostela, ale i neuvěřitelné svobody v divoké přírodě. Právě tohle prostředí „výchovy na dálku“ nás s Freddiem později tak silně propojilo. On prožil něco velmi podobného v Panchgani. Když jsme spolu později trávili čas, nemuseli jsme si nic vysvětlovat. Oba jsme přesně věděli, co znamená vyrůstat v cizí kultuře, daleko od rodičů. Internát vás naučí, že přátelé jsou rodina, kterou si sami vybíráte. Tato sdílená zkušenost byla základem naší absolutní vzájemné důvěry.

Váš život je doslova plný uzavírajících se kruhů a až filmových náhod. Váš otec v Indii jako mladý voják tančil na plese s osamělou dívkou, ze které se vyklubala budoucí britská královna Alžběta II...
Ano, to je přesně jeden z těch magických kruhů. O mnoho let později, v roce 1977, jsem jako garderobiér stál na jevišti Královské opery během obrovského galavečera k jejímu stříbrnému jubileu. Královská rodina pak přišla na jeviště a já byl Jejímu Veličenstvu představen.

Královská rodina se pak navíc úsměvně propletla i do vašeho života s Freddiem...
To byla neuvěřitelně vtipná situace. Byli jsme s Freddiem hosty na galavečeru v opeře, když k nám přišel náš kamarád, tanečník Wayne Eagling, a přivedl s sebou prince Andrewa. Chvíli jsme si povídali, Andrew měl v ruce poloprázdný talířek od jahod se šlehačkou. Freddie se na mě po chvíli otočil a říká mi mou
přezdívkou: „Phoebe, postarej se mu o ten talířek, prosím tě.“. Princ Andrew se usmál, podíval se na Freddieho a povídá: „Vy jste mu právě řekl Phoebe? Já ho vždycky znal jen jako
Petera!“. Freddie tehdy úplně zrudl a všichni jsme se začali smát. Andrew mě totiž z opery velmi dobře znal.

Když se řekne osobní asistent rockové hvězdy, člověk si představí ledacos. Ale vy jste prý dělal i „bubeníka“ pro Michaela Jacksona. Jak se to stalo?
Freddieho asistent musel umět zkrátka všechno. Freddie a Michael se potkali v Los Angeles u Michaela doma v Encinu. Michael mě mimochodem vzal i do své herny, což nebyla herna, ale obrovská herní arkáda. Ale zpět k hudbě – chtěli spolu nahrát novou píseň. Problém byl, že ve studiu nebyli žádní hudebníci ani technici, jen jeden operátor s páskou, a oni potřebovali zvuk basového bubnu. Michael tehdy dostal nápad. Měl vokální mikrofon nastavený na nedaleké toaletě, protože tam byla skvělá akustika. Zeptal se mě, jestli by mi nevadilo zkusit vytvořit ten beat boucháním do dveří. Pět minut v kuse jsem tam pak vší silou třískal dveřmi od záchodu, abych jim nahrál ten správný rytmus!.

Freddie byl na pódiu živel. Jaký ale byl, když zhasly reflektory? Jak na něj vzpomínáte dnes, v roce jeho
80. narozenin?
Freddie byl nejlaskavější a nejloajálnější člověk, jakého jsem poznal. V soukromí byl nesmírně lidský, miloval smích a své přátele považoval za rodinu. Věřil lidem absolutně, dokud ho nezklamali. Stál jsem u něj až do úplného konce v listopadu 1991. To, co mě naučil o hodnotě života a odvaze tvořit i v bolesti, je to nejdůležitější, co si nesu dodnes.

Po Freddieho odchodu jste se k hudební branži nevrátil. Proč jste udělal tak radikální řez a odešel
pracovat do nemocnice?
Když Freddie zemřel, cítil jsem obrovskou prázdnotu a měl jsem pocit, že smysl mé existence zmizel. Během dvanácti let po jeho boku, a zejména během jeho nemoci, jsem si osvojil spoustu ošetřovatelských dovedností. Chtěl jsem tyto zkušenosti využít a dělat něco, co má skutečný význam pro ostatní. Proto jsem se přihlásil do Guy’s Hospital v Londýně, kde mě přijali jako asistenta na Bright Ward – neurologické oddělení.
Byla to nesmírně naplňující práce. Staral jsem se o pacienty s diagnózami jako roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba nebo syndrom Guillain-Barré. Prováděl jsem základní vyšetření, pomáhal u lumbálních punkcí, ale hlavně jsem s těmi lidmi mluvil. Často jsem byl tím, kdo seděl u rodin, kterým lékaři právě sdělili špatné zprávy, protože jsem díky své minulosti věděl, co v takových chvílích říct.

Z nemocnice jste ale nakonec musel odejít. Co se stalo?
De facto mě odtud „vyhnal“ bulvární tisk. V roce 1997 začal list Mail on Sunday otiskovat úryvky z knihy o Freddiem a text upravili tak, že ze mě udělali jeho milence, který má AIDS. Byla to naprostá lež, ale v té době panoval kolem HIV obrovský strach. Všiml jsem si, že se mě někteří pacienti začali bát. Nechtěl jsem jim v jejich už tak těžké situaci přidělávat stres, a tak jsem s těžkým srdcem podal výpověď, přestože mě vedení nemocnice prosilo, abych zůstal. Tato zkušenost mi ukázala, jak zničující může být neinformovanost a lži.

To byl ten moment, kdy jste začal hledat klid v České republice?
Ano, potřeboval jsem úplný restart. Přijel jsem do Prahy poprvé v roce 2000, původně jen za klasikou hudbou, a okamžitě jsem se zamiloval do té atmosféry. Našel jsem tu klid, který jsem po těch bouřlivých letech v Londýně a Mnichově nutně potřeboval. Češi mají hudbu v krvi, což mě jako milovníka opery fascinovalo. Postupně jsem se tu usadil, nejdříve v Praze a později ve východních Čechách. V srpnu 2020 jsem pak po letech života zde získal české občanství. Být oficiálně Čechem je pro mě obrovská čest a jeden z nejsilnějších momentů mého života – cítím se tu konečně skutečně doma

Váš životní kruh se nyní uzavírá skrze projekt TFA (Titanic Freddie AIDS). O čem tato mise vypovídá?
Projekt TFA, který založil Milan Devinne a který od září vracíme do škol, je mým hlavním posláním. Milan vymyslel tu geniální paralelní symboliku s Titanicem – obě legendy zničilo něco „neviditelného“ pod hladinou. Chodíme mezi teenagery a mluvíme s nimi na rovinu o HIV/AIDS. Tato nemoc z médií téměř zmizela, ale virus tu stále je. Projekt má odbornou záštitu Státního zdravotního ústavu (SZÚ)
a podporu Mercury Phoenix Trust. Pokud náš příběh zachrání byť jen jeden jediný život, mělo to všechno smysl.

Rok 2026 je naprosto výjimečný – Freddie by letos oslavil 80. narozeniny. A vy jste pro něj připravili
něco naprosto monumentálního.
Ano, a je to pro mě nesmírně intimní a osobní záležitost. Vznikla píseň „Can’t Take It Anymore“. Já jsem k ní napsal text, který reflektuje vůbec tu nejtěžší, poslední kapitolu Freddieho života. Vepsal jsem do ní vzpomínky na jeho fyzickou bolest, vnitřní boj, ale hlavně na tu neskutečnou důstojnost a lidskost, se kterou nemoci čelil. Jde
o mé přímé svědectví člověka, který ho držel za ruku, když odcházel. Hudbu k těmto slovům složil a hlavní vokál nazpíval Milan Devinne.

K nahrávání se připojily absolutní legendy z naprosto odlišných hudebních světů. Nechybí Petr Janda, Pavel Šporcl, nebo dokonce britský producent Mike Moran...
Přesně tak, ten kontrast jsme tam chtěli mít, protože přesně takový byl Freddie. Chtěli jsme, aby skladba symbolicky odrážela šíři jeho hudebního odkazu. Petr Janda do toho dal svou syrovou sólovou kytaru, a jak sám přiznal, u Milana zafungovalo okamžité „souznění duší“. Pavel Šporcl přidal své mistrovské housle, kterými dokonale propojuje klasiku s rockem. A to, že se k nám připojil Mike Moran – geniální producent, který s Freddiem přímo stvořil album Barce-
lona – to je obrovská pocta. Na kytaru se navíc přidal Peter Pohl, který spolupracoval s umělci jako Falco, kapela Opus a další.

Obrovskou sílu skladbě dodávají operní hlasy – Daniel Matoušek a Petra Alvarez. Proč právě do
rockové balady vstoupila opera?
Protože přesně v takovém světě Freddie přirozeně dýchal. Skladba musela propojit rockovou baladu s orchestrálními a klasickými prvky. Petra Alvarez je fenomenální soprán, dvojnásobná nominantka na Cenu Thálie, která zpívala s Andreem Bocellim. A Daniel Matoušek, famózní tenor z Národního divadla, je pro mě doslova zhmotněním osudu. V roce 2025 totiž debutoval v Royal Opera House
v Londýně – v Covent Garden. To je ta neuvěřitelně krásná, magická spojitost, protože právě tam jsem se já s Freddiem v roce 1979 poprvé setkal.

Kdy a kde tuto epickou skladbu uslyšíme a uvidíme?
Světová premiéra proběhne 4. září 2026, těsně před Freddieho nedožitými osmdesátinami, a to přímo ve švýcarském Montreux – na místě, které tvořil a které tolik miloval. Skladba zároveň poslouží jako oficiální charitativní singl a hymna naší organizace Up2Life pro vzdělávací projekt TFA. Součástí bude samozřejmě i videoklip, v němž se objeví legendární tour manažer Hermjo Klein. Bude se natáčet v prostředí českého divadla a vizuálně ztvární přesně ty čtyři pilíře Freddieho umělecké duše: klasickou hudbu, balet, operu
a rock.

Kruh se tím dokonale uzavírá...
Ano. Z Indie, přes prkna Královské opery v Londýně, léta po boku největší rockové legendy, až sem do České republiky. Tady se dnes snažím udělat vše pro to, abychom ochránili mladou generaci před stejným, zbytečným osudem, jaký potkal mého nejlepšího přítele. Freddie mi ukázal, že život je příliš krátký na to, abychom se báli žít. A já se snažím, aby to jeho světlo svítilo dál.