Muzikantská legenda

Felix Slováček patří již několik desetiletí k nejznámějším českým hudebníkům. Geniální multiinstrumentalista svůj talent uplatňuje v jazzu i populární hudbě, ale také jako interpret klasického klarinetového repertoáru. Na svém kontě má řadu vlastních alb a stovky sólových televizních vystoupení. Jako sólový hráč získal již mnoho cen na mezinárodních soutěžích. Svoji hudební mnohostrannost vždy prokazoval také jako skladatel a dirigent. Prezident Miloš Zeman ho vyznamenal medailí „Za zásluhy“.

Vlastním jménem se Felix Slováček jmenuje Antonín – přezdívku pro něj vymyslel spolužák, protože mu prý připomínal kocoura Felixe. Známý muzikant se od dětství věnoval hudbě. Rodiče chtěli, aby jejich syn hrál na klavír nebo na housle, ale klukovi učarovaly tóny klarinetu a saxofonu.

Na konzervatoři v Kroměříži studoval hru na klarinet, klavír, kontrabas, bicí a dirigování. Následně pokračoval ve studiu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde pod vedením profesora Vladimíra Říhy, jednoho z našich nejlepších klarinetistů, přivedl hru na tento hudební nástroj k dokonalosti. „V té době jsem večer denně hrával po barech v Brně s úžasnými kapelami. Hrál jsem tedy všechny možné žánry, a to byla vynikající škola. První profesionální kapelník pro mě byl Mirko Foret a později jsem poznal další velikány, jakými byli Gustav Brom, Karel Vlach a samozřejmě Ladislav Štaidl.“

V roce 1968, po svém působení během vojny v Armádním uměleckém souboru, se Slováček stal členem Orchestru Karla Vlacha. „Když jsem do orchestru poprvé přišel, uslyšel znělku a úžasný zvuk celé kapely, bylo to tak silné, že mi až vytryskly slzy.“ Poté vystupoval s Orchestrem Gustava Broma, současně účinkoval v Redutě a Viole, hrál také na jazzových večerech v Divadle hudby.

Cestu k úspěchu otevřelo Felixi Slováčkovi angažmá v Orchestru Ladislava Štaidla (1969–1986). Příslušnost ke kapele doprovázející nejúspěšnějšího českého zpěváka Karla Gotta znamenala pro Slováčka široké možnosti v rámci četných zahraničních zájezdů a mnohých nahrávek. Své umění rozšířil o hru na saxofon a ve spojení s tímto hudebním nástrojem je veřejnosti známý nejvíce. Jako nejvýraznější instrumentalista orchestru dostával v rámci Gottových koncertů často možnost sólových výstupů, které jej zviditelnily nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí.

Kromě Štaidlova orchestru začal Felix vystupovat i sólově nebo s jinými tělesy. V roce 1983 se stal dirigentem Tanečního a Jazzového orchestru Československého rozhlasu, po odchodu ze Štaidlovy kapely přijal tuto práci na plný úvazek (1986). Orchestr Československého rozhlasu, který po roce 1989 přijal název Big Band Radio Praha, se časem transformoval v Big Band Felixe Slováčka, který v něm dodnes působí jako šéfdirigent a samozřejmě nadále i jako sólový hráč.

Kromě vlastního Big Bandu vystupoval s řadou dalších hudebních těles, často to bylo v Německu (Symfonický orchestr Hessenského rozhlasu, Drážďanská filharmonie, WDR Big Band Köln), ale i v dalších zemích – spolupracoval např. s European Community Chamber Orchestra, Slovenskou filharmonií, RIAS Radio Big Bandem, Big Bandem Radio Copenhagen a jinými. „Chtěl bych stát znovu na jednom pódiu s vynikajícím australským multiinstrumentalistou Jamesem Morrisonem. V kapele mu přezdíváme ‚ufon‘, protože je neuvěřitelné, co vše dokáže zahrát na trumpetu, trombon, saxofon a také na klavír.“

Veřejností je Felix Slováček vnímán především jako virtuózní hráč na saxofon a klarinet, ovládá ale i několik dalších nástrojů. Žánrově není nijak vyhraněný, svou interpretací prezentuje vynikající umění v populární i vážné hudbě, věnuje se také jazzu, folklóru i muzikálům. V různých žánrech se Slováček prosadil i jako skladatel, složil např. píseň „Snad nám to vyjde“ (Iveta Bartošová a Petr Sepéši), napsal též několik instrumentálních skladeb.

Na svém kontě má Felix Slováček více než 500 nahraných titulů a téměř 2 miliony prodaných zvukových nosičů. Již v 70. letech pořídil vlastní gramofonové nahrávky (LP desky Felix Slováček I. až IV.), jeho saxofonová nebo klarinetová sóla jsou také výrazným oživením řady písní Karla Gotta z té doby. V 90. letech se jeho diskografie výrazně rozšířila. V roce 2008 vyšlo reprezentativní 2CD „Made in Czecho Slováček“, který představuje Felixe jako interpreta muziky vycházejícího ze světového i domácího hitového popu, ale také lidovek, filmových melodií, muzikálů nebo méně vážné „vážné“ hudby. V roce 2011 vydal Felix Slováček album „Salto Solo“ – instrumentální verze domácích a zahraničních kompozic nahrál v karlínském rozhlasovém Studiu A a tvrdí o nich, že jde o skladby s poselstvím pohody.

Od roku 2011 Felix Slováček vyučuje na HAMU obor saxofonu a všichni jeho žáci jsou podle něj skvělí. A aby toho nebylo málo, ještě po České republice jezdí s vlastním pořadem Felixír. „Hraju a vyprávím o hudbě, rodičích i Moravě, zkrátka o všem, co mám rád.“

Vynikající hudebník, skladatel a dirigent Felix Slováček oslavil v Hybernii své 75. narozeniny. Pogratulovat mu k nim kromě zaplněného sálu fanoušků přišla celá řada přátel a kolegů z branže v čele s Karlem Vágnerem, Jiřím Krampolem a Alexanderem Hemalou. To nejzajímavější se samozřejmě odehrávalo na pódiu, kde se v roli zpívajících a hrajících gratulantů vystřídali například Leona Machálková, Helena Vondráčková, Jitka Zelenková, Jan Smigmator, Laďa Kerndl, Dasha a obě Slováčkovy děti Anička a Felix.

Posledních pět let Felix Slováček žije šťastné a spokojeně po boku talentované výtvarnice Lucie Gelemové.

Abyste něco získali, musíte se pekelně soustředit a jít za věcí tvrdě jako buldok.. Znovu a znovu to zkoušet, a když se to nepodaří, tak ještě víc se nad daným problémem zamyslet. Je to jako cvičit etudu tak dlouho, dokud není absolutně bez chyby a v tom nejrychlejším tempu. Až pak se můžeme pustit do další.

Patřím mezi lidi, kteří mají pevnou vůli něčeho dosáhnout. Určitě to není jednoduché, ale právě jedině s touhle vlastností se to může podařit.

Nemám rád, když někdo chodí na domluvené schůzky pozdě. Je to příšerný zlozvyk. Mně se daří chodit včas, i kdybych měl ještě raději počkat. Myslím, že v Německu tuto moji dochvilnost vždycky ocenili. Měla by to být samozřejmost.

Za všechno ve svém životě vděčím v první řadě rodičům, kteří to za totality neměli jednoduché, ale přesto dali dohromady finance na má studia.

Všichni občas musíme dělat něco, co nám zrovna nesedí nebo není po vůli. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí!

Žít znamená mít rád. Mít rád svoji rodinu, kamarády, přátele, spolupracovníky, lidi kolem sebe, svoji práci, své koníčky, dobré jídlo, víno, ale i sám sebe.

Líbí se mi romantika, umění, sportovci (tenis, golf), krásné ženy a jejich parfémy, nasazení mé dcery na filmových klipech (režie, scénář, produkce) atd.

Doufám, že se jednou budu moci ohlédnout s čistým svědomím za životem, a jak praví klasik: „Až u mých dveří zaklepe smrt, podám jí pohár až po okraj naplněný životem mým.“

Je důležité mít na paměti, že stromy nerostou až do nebe, a když se stoupá po schodech výš a výš, může člověk spadnout až na úplné dno…

Vždy se snažte jednat s lidmi tak, jak byste chtěli, aby jednali oni s vámi.

Peněz musí mít člověk tolik, aby přežil a občas udělal nějakou radost sobě i druhým.

Prahu mám rád, protože je to nejkrásnější město na světě.

Nejlepší odborník je ten, který je vzdělaný, fundovaný, a přitom poslouchá i své okolí.

Nyní mě znepokojuje to, že jsou mezilidské vztahy na samé nule, pakliže už nejsou pod nulou. Lidský život jako by pozbyl svoji váhu. Drogy, vztahy, konflikty, násilí, podvody, tunely, a to všechno beztrestně, někdy i se zavřenýma očima policie. Musíme se vrátit k tomu, čemu se říká lidská důstojnost.

Mé tajemství úspěchu je úsměv, radost z práce a ze života.