Loading color scheme

Pavel Batel

Elitní bodyguard královských rodin, hollywoodských hvězd nebo rodinných členů mafie, instruktor boje zásahových skupin nebo MMA zápasníků, historik a průvodce koncentračními tábory Pavel Batel vyměnil akci za pero a dramatické situace za pracovní stůl. Jeho knižní debut Příběh průvodce byl oceněn Karlovou univerzitou jako „unikátní dílo“ a začínajícího spisovatele posunul do zcela nového světa.
Kritici píšou že „kombinace brilantního vypravěčského umu, fikce a reality dává jeho knihám punc unikátnosti a poskytuje nevšední čtenářský zážitek.“ Akční komedie Týpci se stala na Slovensku bestsellerem a anglické překlady obou knih pomalu dobývají svět. Autor však říká, že až třetí kniha Jom Kipur a poslední německý rytíř je jeho skutečnou chloubou. Vypráví příběhy zapomenutých hrdinů druhé světové války. Je sepsána volně, podle skutečných událostí, a vznikla na základě svědectví přeživších holokaustu, které autor osobně vyhledal a vyzpovídal.

Jak se to stalo, že z bodyguarda, vyhazovače a učitele bojových umění se stal uznávaný spisovatel a historik?
To je otázka na velmi dlouhou odpověď. Myslím, že osud nás vede tam, kam patříme. Všechno začíná v dětství. Celý náš příběh. Nevlastní otec byl historik a ten vlastní novinář a spisovatel. Otčím byl psychopat, který mě a bratra každý den mlátil. Byl vysoký a vážil 130 kilo. Vlastní otec byl naopak humanista plný soucitu a moudrosti. Neublížil by ani mouše hrubým slovem. Oba byli psychicky nemocní. Učil jsem se od nich a vnímal tenkou hranici mezi dobrem a zlem, základních pilířů každé mé knihy.

Takže to bylo násilné dětství, co vás přivedlo k práci bodyguarda a učitele bojových umění?
Ano, byl to velmi intenzivní začátek. Vytvořil se mi reflex chránit slabšího bratra na ulici a pak doma. V osmi letech nás otčím přestěhoval z Bratislavy na Pražské předměstí. Byli jsme jediní Slováci v celé čtvrti. Místní grázlové nám to dávali patřičně najevo. Měl jsem štěstí na dobrého učitele karate. Pomáhal jsem mu ve škole a on mě učil, jak silným výdechem necítit bolest a jak blokovat údery. Ve čtrnácti letech jsem otčíma knokautoval, chtěl mě vyhodit z balkónu, ten mizera. Zvláštní soud mě pak poslal na vojenské gymnázium. 800 teenagerů zavřených ve vojenském prostoru a každý druhý trénoval bojová umění. Byla to taková malá Sparta. Bojovat nás učili i mistři ze Severní Koreje a zápasy byly full kontakt téměř bez chráničů. Jediné, co nás zajímalo, byl boj, jídlo, spánek a studium, protože dobré známky poskytovaly více volného času na ještě lepší trénink.

Chápu správně, že jste Slovák?
Nejsem Slovák ani Čech. Nejsem Belgičan po matce nebo Srb po dědovi. Nejsem Němec po babičce ani Žid po otci. Jsem lidská bytost a snažím se být dobrým člověkem. To je základní myšlenka hrdinů z mých knih, se kterou se plně ztotožňuji. Je v ní skryta podstata budoucnosti celého lidstva.

O čem jsou tedy vaše knihy a kdo jsou jejich hrdinové?
Během rozhovorů s přeživšími koncentračních táborů a badání v archívech jsem objevil velmi silné příběhy zapomenutých hrdinů. Například židovského sportovce Fredyho Hirsche nebo nacistického plukovníka Alberta Battela oceněného in memoriam titulem „Spravedlivý mezi národy“. Odmítl vydat židovské rodiny na smrt. Postavil se proti SS a byl připraven chránit je v nedobytné pevnosti pod kodexem německého rytíře, kteří po staletí chránili bezbranné. Židovské ženy a děti tak byly pod ochranou Wehrmachtu. Zapomnělo se, že mezi německou armádou a SS se vedla tajná válka. Případ se dostal až k samotnému Hitlerovi.

To je opravdu velmi zajímavé, o tom jsme se ve škole nikdy neučili. Čím se proslavil Fredy Hirsch?
Neučili. Historii přeci píšou vítězové. Nepohodlná fakta vyvolávající kontroverzi nejsou a nebudou do učebnic nikdy vkládána. Objevují je až nové generace univerzitních studentů, často náhodou při magisterských pracích nebo doktorátech. S otevřenými ústy se pak ptají profesorů, jak je možné, že o nich nikdo nikdy nemluvil.
Fredy Hirsch, mladý židovský atlet, dokázal chránit přes 500 dětí uprostřed nejhoršího místa, které kdy ve své historii dokázal člověk postavit. V Osvětimi 2 – Březince. V samotném pekle vytvořil malý svět pohádky, fantazie a dobra. Jde o nejsilnější příběh holokaustu a zaslouží si být plně rozpoznán.

Vy ale nepíšete jen historická dramata z období války, že je to tak? Kniha Týpci je akční komedie.
Ano. Psát o zapomenutých příbězích z války cítím jako svou povinnost. Jinak mám rád bláznivé komedie. Dopíšu ještě čtvrtou knihu na téma holokaust a pak už jen veselé příběhy z prostředí evropského bodyguarda. Mám jich spousty.

Zmínil byste našim čtenářům nějaký?
No jasně. Po jedné náročné zakázce jsem se rozhodl zrelaxovat v taoistickém klášteře v čínských posvátných horách Wu-dang. Dostal jsem se
až do zakázané zóny. Mniši mě přijali, protože museli, to jsem dobře věděl. Byl jsem připravený trénovat Kung-fu a dechová cvičení. Spal jsem
v malé místnosti s malým oknem ale nádherným výhledem na kopce plné mandarinek. Trochu anglicky mluvil jen jeden z nich. Nerozuměl jsem mu ani slovo, snažil se mi vysvětlit jejich pravidla. Nedorozumění začalo už v půl čtvrté ráno. Byl jsem ještě vyčerpaný z osmihodinové výpravy přes starověká horská schodiště a řekl jsem, že se asi zbláznil, budit mě tak brzy ráno. Opakoval slovo „breakfast“. Poslal jsem ho pryč s tím, že posnídám, až se vyspím, jenže v osm ráno v klášteře nikdo nebyl. Cvičili v horách. Snídani jsem našel v místnosti s velkou sedící sochou fousáče. Zeleninu jsem pojedl, rýži nechal. Byla moc suchá, dělám si doma lepší. Když pak vycházím s mandarinkou v ústech na dvůr, zahlédnou mě mniši, kteří se vrací z tréninku. Byl jich celý dav. Začali na mě něco křičet, chytat se za hlavy a pobíhat sem a tam. Obklíčili mě a tlačili k bráně. Zprvu jsem nechápal a přišlo mi to komické. Byli o hlavu menší. Připomínali mi rozzlobené skřítky. Prý jsem snědl jídlo panu Lao C. To je zakladatel taoismu, a tak mi to došlo. Panovala silná jazyková bariéra, ale snažil jsem se vysvětlit, že Lao C je již mnoho století mrtvý a že socha přeci určitě nemůže nic sníst. Hodili po mně můj bágl a zavřeli bránu. Na hotelu ve Wu Dang Shanu jsem zůstal tři dny. Cesta z kláštera mě doslova oddělala. Nemohl jsem chodit, a tak jsem se díval na čínskou televizi. Téměř každý seriál je z vojenského prostředí. Bylo to zajímavé.

Jaké to je, trávit čas s hollywoodskými hvězdami?
Bylo to fascinující a naučili mě jednu z nejdůležitějších věcí v životě. Jeden poznatek. Setkal jsem se s ním pak ještě mnohokrát, když jsem vyzpovídal přeživší koncentračních táborů. Jde o sílu mysli. O sebedůvěru v sebe sama. O vymazání sebemenších pochybností držících nás v davu s ostatními. A o sílu vizualizace…

Jak se vyrovnáváte se současnou situací pandemie. Jak trávíte svůj čas?
Píšu, cvičím v lese, trávím čas s dcerkou nebo dojíždím za klienty domů, kde se dál věnujeme nácviku boje, když nám zavřeli tělocvičny. Jak se říká v aikidó, „tvoje tvoje tréninkové místo je tam, kde právě stojíš.“

AKTUÁLNÍ ČÍSLO

Naši partneři

komora clen

Audi

smart 270x371 02

Paliy

Banner LaVino

Banner cafedock

Banner cafedock2

onix

Banner felixir

Banner lexus

Banner Lazne

Banner reviderm

Banner napoleon