Pavel Šporcl, narozený v Českých Budějovicích, patří k nejvýraznějším houslovým virtuózům současnosti. Housle držel v rukou už od pěti let a navazuje na slavnou českou houslovou tradici. Je pokračovatelem „královské linie“ slavných českých houslistů, žákem legendárního pedagoga Václava Snítila (studoval
u Jaroslava Kociana, žáka samotného zakladatele české houslové školy Otakara Ševčíka). Pokračoval ve vzdělávání v USA u špičkových osobností, jako jsou například Itzhak Perlman, Dorothy DeLay
či Eduard Schmieder, a také na AMU v Praze.

Vyniká nejen technickou brilancí, stal se také symbolem moderního a otevřeného pojetí klasické hudby. Namísto fraku volí šátek, sází na osobní blízkost publiku a jeho charakteristické modré housle připomínají, že vážná hudba může patřit všem. Během kariéry vystoupil v ikonických sálech, například v Carnegie Hall, Walt Disney Hall, londýnské Queen Elizabeth Hall, pražském Rudolfinu či tokijské Suntory Hall. Hrál s předními orchestry (National Orchestra de France, Orchestre de Paris, Česká filharmonie, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra aj.) a pod taktovkou světových dirigentů, mimo jiné Andrise Nelsonse, Vladimira Ashkenazyho či Jiřího Bělohlávka. Vedle klasiky se s lehkostí pohybuje i mezi žánry od projektů s cikánskou cimbálovou kapelou přes crossover až po rockové interpretace. Aktivně se věnuje i osvětě, podpoře mladých talentů a organizaci vlastních festivalů.
Pavel Šporcl představuje spojení hudební excelence, odvahy a moderní interpretace tradice, kterou výrazně formuje jeho osobitý styl i ikonické modré housle.
Jeho skladby můžete slyšet na koncertech a albech AIR, Rebel with the Blue Violin, Sporcelain,
My Violin Legens, Gipsy Way, Gipsy Fire, Christmas on the Blue Violin a Kde domov můj.

Pavle, vaše hudební cesta začala velmi brzy a prošel jste jedinečnou kombinací české tradice a světového vzdělání. Jaké bylo vaše hudební dětství, kdo vás nejvíce ovlivnil a jak se formovala vaše umělecká osobnost?
Moje hudební dětství bylo hodně intenzivní. Housle jsem dostal do ruky v pěti letech a od začátku jsem cítil, že to není jen nějaký koníček.
Byla v tom radost, hra, objevování – ale velmi brzy taky disciplína a zodpovědnost. Hudba mě vtáhla naplno a už jako kluk jsem věděl, že jí chci dát maximum.
Obrovskou roli v tom sehrála moje maminka. Byla u úplných začátků, každý den se mnou žila můj režim, podporovala mě, držela, ale zároveň byla přísná a důsledná. Naučila mě pracovitosti, vytrvalosti a tomu,
že talent sám o sobě nestačí. Bez její energie, obětavosti a víry bych se na tuhle cestu nikdy nevydal tak naplno – a už vůbec bych na ní nevydržel.
Stejně zásadní byl můj první učitel, pan Ladislav Havel. Právě on mi dal úplné základy, naučil mě vztahu k nástroji, k hudbě i ke cvičení. Nebylo to jen o notách, ale o systému, řádu a poctivé každodenní práci. To, co mi tehdy dal, jsem si nesl dál celou kariéru.
Později mě velmi silně formovala česká houslová tradice. Studium u profesora Václava Snítila na AMU bylo naprosto klíčové. Nebyl to jen vynikající pedagog, ale pokračovatel slavné linie sahající až k Otakaru Ševčíkovi. Naučil mě řemeslo, práci s detailem, disciplínu a pokoru k hudbě. Bez těchto pevných základů bych dnes nemohl stavět dál.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem odešel studovat do Ameriky. Najednou jsem se ocitl ve světě, který jsem do té doby znal jen z nahrávek a legend. Setkání s osobnostmi jako Itzhak Perlman, Dorothy DeLay nebo Eduard Schmieder mi otevřelo úplně nový pohled na hudbu. Uvědomil jsem si, že technika je jen prostředek, ne cíl. Že vedle preciznosti je stejně důležitá osobnost, svoboda, odvaha a vlastní názor.
Právě propojení těchto dvou světů mě zásadně utvořilo. Česká škola mi dala pevné kořeny, americká zkušenost mi dovolila ty kořeny roztáhnout doširoka. Díky tomu se dnes snažím být umělcem, který ctí tradici a respektuje minulost, ale zároveň se nebojí jít vlastní cestou, hledat nové výrazy a posouvat hranice toho, co housle – a klasická hudba vůbec – mohou říct dnešnímu světu.

Vaše modré housle se staly ikonickým symbolem vaší hudební identity. Jak tento nápad vlastně vznikl a jaký příběh stojí za jejich vznikem?
Modré housle nevznikly jako marketingový nápad, ale úplně přirozeně – z vnitřní potřeby vyjádřit, kdo jsem. Chtěl jsem nástroj, který nebude jen pracovním prostředkem, ale ponese v sobě i kus mojí osobnosti a postoje k hudbě. V určité fázi kariéry jsem si uvědomil, že nechci být jen „další houslista v černém fraku“. Cítil jsem, že klasická hudba potřebuje víc otevřenosti, barvy, energie a osobitosti – a že to musím začít žít nejdřív sám u sebe.
Proto jsem, po téměř sedmi letech mého šátkového období, oslovil jednoho z nejlepších českých houslařů, Jana Špidlena. Spolupracovali jsme už dříve a věděl jsem, že právě on dokáže spojit špičkovou řemeslnost s odvahou udělat něco, co tu ještě nebylo. Když jsem mu poprvé řekl, že bych chtěl housle v barvě, jakou nikdo nemá, nebyla to provokace – byl to logický krok. Výsledkem je nástroj, který je vizuálně výjimečný, ale především naprosto špičkový po zvukové stránce. To pro mě bylo vždy to hlavní.
Modrá barva pro mě symbolizuje svobodu. Je klidná, ale přitom nepřehlédnutelná. Uklidňuje, a zároveň přitahuje pozornost – přesně jako hudba, kterou chci hrát. Když jsem s modrými houslemi poprvé vyšel na pódium, okamžitě jsem cítil, že tohle je ono. Reakce publika byla spontánní a upřímná. Najednou lidé nevnímali housle jen jako tradiční nástroj, ale jako nositele příběhu, energie a osobního sdělení.
Podobně přirozeně vznikl i můj šátek. Nebyl to stylový kalkul, ale potřeba cítit se na pódiu sám sebou, svobodně a autenticky. Stejně jako housle je pro mě symbolem individuality, odvahy vystoupit z řady a nebát se ukázat, že i v klasické hudbě může být prostor pro osobní výraz. Neberu ho jako rebelii proti tradici, ale jako její rozšíření – tradice přece vždy žila díky lidem, kteří ji posouvali dál.
Modré housle a šátek se tak postupně staly součástí mé identity. Ne proto, že bych to plánoval, ale proto, že jsou pravdivým obrazem toho, kým jsem: houslistou, který si váží minulosti a respektuje řemeslo, ale zároveň věří, že hudba má mít barvu, energii, odvahu a osobní otisk.

Vystoupit v Carnegie Hall je snem mnoha hudebníků. Jaký byl váš pocit, když jste stál na jejím pódiu, jako jediný český houslista a co pro vás toto legendární místo znamená v rámci vaší umělecké cesty?
Carnegie Hall je pro každého hudebníka pojem. Když jsem stál na legendárním pódiu, měl jsem pocit, jako kdyby se do jednoho okamžiku promítly všechny roky dřiny, snů i víry, že hudba může člověka dovést kamkoli. Byla v tom obrovská pokora, ale zároveň neskutečná radost.

Za svou kariéru jste získal řadu významných ocenění – od státního vyznamenání až po prestižní mezinárodní nominace. Kterých si osobně nejvíce vážíte a co pro vás tato uznání znamenají?
Každé ocenění pro mě má svůj význam, ale některá ve mně zanechala opravdu hlubokou stopu. Velkou ctí pro mě bylo převzít Státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti umění. To je moment, který si člověk nese celý život. Stejně tak si velmi vážím ocenění Sri Chinmoy Torch Bearer Award, protože oceňuje službu společnosti a já v hudbě vždycky viděl i cestu, jak něco předat dál.
Velkou radost mám i z hudebních ocenění. Mám několik Platinových i Zlatých desek, moje nahrávky byly jak na prvním místě TOP10, tak vyhrály rozhlasové hitparády. Těchto ocenění si nesmírně vážím, protože ukazují, že moje hudba oslovuje široké publikum.
Zásadní pro mě byla také nominace na International Classical Music Awards za album Paganiniana. To jsou momenty, které člověka potěší, ale zároveň mu připomenou, že nic nejde bez pokory a každodenní práce.

Jste mimořádně aktivní umělec – od virtuózních projektů typu Pocta Paganinimu, přes cimbálovou kapelu až po rockově laděného Rebela s modrými houslemi. Co vás vede k tak širokému hudebnímu záběru a jak vybíráte projekty, do kterých se pustíte?
Jsem člověk, který se nikdy nedokázal uzavřít jen do jedné hudební škatulky. Baví mě objevovat, překvapovat a posouvat hranice toho, co všechno mohou housle vyjádřit. Každý projekt, do kterého se pouštím, má svůj vlastní smysl, energii a jiný druh hudebního světa, který mi dává prostor růst.
Pocta Paganinimu je návrat k absolutnímu řemeslu, k vrcholu virtuozity. To je něco jako dialog
s minulostí, technika, disciplína, pokora a zároveň možnost vložit do té hudby vlastní hlas. Paganini mě fascinoval od dětství, a stále mě baví testovat, kam až sahají hranice lidských možností.
Pak je tu úplně jiný svět, Gipsy Fire. S mojí cimbálovou kapelou jsme odehráli přes čtyři sta koncertů po celém světě a natočili 2 úspěšná alba. Cikánská hudba je živá, impulzivní a nesmírně emotivní. Je v ní obrovská radost a elektrizující energie.
Velmi důležité jsou pro mě i Pražské hudební večery. To je cyklus, který založil před mnoha lety kamarád Lubomír Brabec a já v něm pokračuji proto, že věřím, že klasická hudba si zaslouží prostor, kde může být vnímána blízko, osobně, bez odstupu. Chtěl jsem vytvořit sérii koncertů, která bude mít ducha setkání, nejen formální události, ale opravdu hudebního večera, kde si lidé hudbu užijí, kde cítí, že je určená jim. Každý rok se snažím nabídnout nový repertoár, různé hosty i různé tváře klasiky, aby posluchači mohli poznat, jak je ten svět bohatý. Pro tento rok jsem si vybral téma Nicolla Paganiniho, kde jsem si dal za osobní výzvu nastudovat a zahrát na večerech všech 24 Capriccí, které jsou pokládány za Mont Everest v houslové technice. Pražské hudební večery jsou vlastně moje srdcová záležitost, protože mi umožňují vracet klasiku tam, kam podle mě patří, tedy k lidem, kteří ji chtějí poslouchat a vnímat.
A nemůžu vynechat Vánoce na modrých houslích. To je projekt, který mě opravdu překvapil svou silou. Vánoční album, které jsem nahrál s Královskou liverpoolskou filharmonií, získalo platinovou desku a rychle se dostalo do TOP 10 všech žánrů. lidé vánoční hudbu v mém podání berou jako tradici., čeho si velmi vážím. Něco, k čemu se rádi vrací každý rok.
Ta atmosféra je vždycky výjimečná. Vánoční koncerty mají silný emocionální náboj, je to setkání, které má úplně jinou atmosféru, než cokoli během roku. A to je pro mě moc důležité.
Úplně jinou polohou je pro mě Rebel with the Blue Violin, tedy moje rockové já. Chtěl jsem ukázat, že housle nemusí být jen nástrojem klasiky, ale že v nich může být i rocková síla, emoce a moderní zvuk. A také skutečnost, že mnoho rockových hudebníků a kapel staví svou tvorbu na principech, které vycházejí z klasické hudby. Rebel zazněl např. ve vyprodaném Obecním domě v Praze, na festivalu Benátská noc a dovedl mě až do vyhlášeného newyorského rockového klubu 54 Below, kde měl mimořádný úspěch. Moje aranžmá legendární skladby Bohemian Rhapsody mě umožnila cestu i do Montreux, kam se svojí kapelou zamířím na podzim roku 2026 na světové dny a oslavy Freddieho Mercury, na Freddies Days.

Jste také úspěšným skladatelem a aranžérem, kde Vás posluchači podpořili?
Velmi si vážím toho, že moje vlastní tvorba našla u posluchačů tak silnou odezvu. Mám nahlášených přes 50 kompozic a aranží. Velkou radost mi udělala některá ocenění - jako první instrumentalista jsem vyhrál hitparádu Českého rozhlasu a získal ocenění Zlatá Česká dvanáctka za skladby Magical 24 a Feeling Good, v hitparádách bodovala i moje první popová skladba Surprise. Skládám ale i klasickou hudbu, moje Modlitba je velmi úspěšná, Česká rapsodie dokonce ocenění OSA za nejúspěšnější skladbu vážné hudby. Jsem velkým vlastencem a pro podporu národní hrdosti jsem složil Variace pro sólové housle na píseň Kde domov můj, které mají u posluchačů svůj ohlas.

V listopadu jste představil nové album AIR, věnované hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Co pro vás tato nahrávka znamená, čím je výjimečná a jaké jsou Vaše další plány?
Album AIR je moje osobní pocta Bachovi. Vyšlo v roce jeho 340. výročí a pro mě bylo silnou vnitřní potřebou vrátit se k hudbě, kterou vnímám jako naprosto dokonalou. Na nahrávce jsou jeho slavné houslové koncerty, ale i rarita - světová premiéra Koncertu pro dvoje housle
d moll v úpravě pro housle a hoboj, kterou jsem natočil s vynikajícím předním českým hobojistou Vilémem Veverkou. Na albu dále zazní i dvě ikonické orchestrální skladby: živelná Badinerie a především slavná Air ze Suity D dur, podle níž nese celé album svůj název.
Na Badineriu jsem natočil také svůj videoklip, který je mým nejkratším videoklipem, protože samotná skladba má jen 1 minutu a 15 vteřin.
Připravuji také nový jedinečný projekt Bacha na Rebela, který představím 30. listopadu 2026 v Obecním domě. Propojuji v něm Bachovu duchovní hloubku s energií mého rockového alba Rebel s modrými houslemi, tedy mého ,rebelského‘ hudebního světa.
Bude to setkání dvou poloh, které mě definují a posluchači se mají rozhodně na co těšit.

Po náročných koncertech a zkouškách. Čím nejraději dobíjíte baterky ve volném čase, co vám pomáhá odpočinout?
Rád vařím, je to pro mě relax. Stejně tak rád peču chleba nebo různé dobroty. Hodně čtu a pořád se vzdělávám, nejen v oblasti hudby, ale marketingu, výzkumu a životním stylu. A samozřejmě se snažím i fyzicky udržovat, jím zdravě i medituji a pravidelně každé ráno cvičím, protože bez kondice by se housle daly hrát jen těžko.

Jaký je Vás další sen?
Možná největší sen je jednoduchý: aby moje hudba dál spojovala hudební světy i posluchače. Ať už stojím v Carnegie Hall, v Obecním domě, v rockovém klubu nebo na náměstí. Přeji si, aby publikum cítilo radost ze společného hudebního zážitku. To je pro mě ta největší odměna.