Čas se zastavil. Cítím teplo v rukou, zahřívají se stále víc. Alexey Kleptsin kouzlí se svými zpěváky a začíná usměrňovat můj dech – dýchám v rytmu jeho rukou a rtů. Pravě teď zpívají něco mimořádně krásného… Tak

Bolest a únava mi sklouzávají dolů k nohám a doslova padají jako ocelový řetěz z hrudi. Chci dýchat, dýchat dlouho, ne tak jako dříve. Při pohledu na ně se chci stát svatou, stát se hvězdou, obejmout celý svět, přestat se trápit a v hlavě si všechno uspořádat.

Jejich hlasy a dirigentovy ruce nikoho ani na sekundu nepouštějí, naopak zavlékají do světa harmonie a dokonalosti.

Teď zpívají Suliko. Přenáším se do hor, cítím ten vzduch a vidím ty řeky. Zajímá mě, odkud berou tolik barev, aby mohli vytvořit tak nádhernou a živou krajinu. Dokonce mám strach se podívat do stran, aby nerušila ty, jež jsou vedle mě, stejně jako já tají dech a jsou někde daleko, ve světě snů a fantazie. Nechci narušit jejich blaženost.

Jsou to hudebníci, kteří uvidí celý svět. A i svět je jistě uslyší. V jejich hudbě jsou osudy celého světa. Zdá se, že všechno je jim podřízeno.

V profesionálním kolektivu, jímž se Praha může pochlubit, jsou neuvěřitelně krásné a vysoké tenory, šťavnaté sexy barytony a nejhlubší basy, které jsou schopny ukázat čirost a přísnost klasiky, elán a šíře ruské písně, rachot a drive rocku, rytmus, puls a swing jazzu.

Když Kleptsin skládá hudbu, představuje si oči miliard lidí, jež odrážejí světlo jeho otevřené a čisté duše. Jen poslouchejte, jak zní jeho hudba v podání Pražského mužského komorního sboru, která k němu přichází nejen ve spánku, ve šplouchání vody a šustění listů, ale také v řevu motorů a hučení továrních komínů. Je naplněná mimořádnou výší a soucitem, ale co je nejdůležitější – útěchou. Jeho duše je poznamenána Bohem, doslova i obrazně. I nám nezbývá nic jiného než skromně sledovat, jak řídí jeho ruku.