Dirigent, zpěvák, herec, klarinetista, saxofonista. Věk 39. Znamení Panna. Místo narození Praha.

Felix Slováček (mladší), syn Felixe Slováčka a Dagmar Patrasové, jde ve šlépějích svého otce. V roce 2010 absolvoval magisterské studium na HAMU obor klarinet.
Vystupoval na festivalu vážné hudby v Moskvě „Jaro v Rusku“ 2013, Musical Bridgest Around the World 2015 v USA a dále sólově (klarinet, soprán saxofon, zpěv) nebo s orchestry v Čechách, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Itálii, Rusku, Norsku, Španělsku, Slovinsku, Číně a USA.
Dirigování studoval soukromě u prof. Jaroslava Vodňanského. Začínal vedením Big Bandu Felixe Slováčka, dále dirigoval např. Komorní orchestr Bohuslava Martinů, Komorní filharmonii Pardubice, Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně, Musica Lucis Praga, Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně, Severočeskou filharmonii, Karlovarský symfonický orchestr, Prague Strauss Orchestra (turné v Číně v letech 2015–2016 jako dirigent a sólista), Písecký komorní orchestr (2020–2022). Od září 2022 diriguje v Hudebním divadle Karlín.
Hraje v činohře i v muzikálech v několika pražských divadlech (Semafor, Kalich, Strašnické divadlo, HDK).

 

Abyste něco získali, musíte to chtít úplně na maximum, až pak se to vyplní. Jako mladý jsem toužil hrát v kapele. Dotáhli jsme to tak daleko, že lidi si na našem koncertě zpívali naše vlastní písničky. Super pocit. Nebo když si chci něco koupit, například kamennou stírku, tak ji hledám tak dlouho, dokud ji nenajdu. To pak ještě přesvědčím své kamarády, aby mi ji pomohli přestěhovat například z nějakého starého chlíva. Je to zábava a i proces na celý den. Pokud máte ale kamarády s těžkou technikou, tak je to brnkačka.
Patřím mezi lidi, kteří jsou profesionálové ve své práci, ať už je to dirigování, hraní, zpívání nebo účinkování v nějakém představení. Chráním životní prostředí a snažím se ho zvelebovat třeba sázením stromů. Jako asi každý muzikant mám rád dobré jídlo a pití, život, hudbu, umění a nestydím se za svůj původ. Mám rád, když se věci říkají na rovinu.
Nemám rád, když narážím na hloupé lidi. Arogantní blbečky, zlé lidi. Lidi, co ničí přírodu. Nemám rád, když děti musí trpět, brečet nebo když se jim dějí nějaké hrůzy.
Za všechno ve svém životě vděčím svým prarodičům, rodičům a sobě.
Všichni občas musíme zatnout zuby, přejít to nepříjemné a snažit se žít a jít dál, dokud to jde.
Žít znamená dělat to, co člověka baví. Pro mne to je například moje práce, která je zároveň i mým koníčkem. Ale taky to je starat se o ty, které mám rád. Děti, rodina, přítelkyně, přátelé. Nebo pěstování ovoce a zeleniny se svojí partnerkou, rekonstrukce chalupy, práce se dřevem, kamenem atp. a pochopitelně cestování. Pokud je to cestování spojené s mojí prací, tak to pro mne znamená žít.
Líbí se mi práce se dřevem, kamenem a kovem. Za opravdového umělce považuji někoho, kdo dokáže z kamene ručně vytesat krásnou sochu nebo i jiné věci, kaménky, koryta atp. Líbí se mi práce restaurátorů, obrazy, sochy, sklo atp. Zkrátka opravdové umění, za kterým je kus poctivé práce.
Doufám, že jednou budu moci říct, že jsem žil naplněný život a že jsem dobře vychoval své děti.
Je důležité mít na paměti, že štěstí si za peníze nekoupíš…
Vždy se snažte o to být ještě lepším člověkem, než jste.
Peněz musí mít člověk tolik, aby se jeho děti měly dobře a nestrádaly. Pokud děti nemáte, dejte peníze opuštěným dětem na hračky, jídlo a oblečení. Měl bych mít minimálně tolik peněz, abych se dokázal postarat o své blízké s jakýmkoli problémem. Protože dnešní život je bohužel o penězích, zároveň ne vše se dá za ně koupit.
Nejlepší odborník je ten, který pozná přesnou diagnózu nebo příčinu. Dokáže přesně říct, tady to musí být tak a tak. Zkrátka zná dokonale své řemeslo a umí ho použít.
Chci změnit filozofii… Lidstvo degeneruje kvůli internetu, sociálním sítím a chytrým telefonům. Všichni do toho jenom čučí a nežijí realitou. Je to velká chyba! Bohužel se to nedá zastavit ani změnit. Každý musí začít sám u sebe.
Nyní mě znepokojuje válka na Ukrajině. Umírají děti, a to je to nejhorší, co se může dít. Lidi si nedají pokoj, nedají si říct a pořád budou mezi sebou válčit a střílet po sobě. Je to tak bohužel od počátku lidstva.
Prahu mám rád, protože je to mé rodné město a 25 let jsem v ní žil v podstatě v centru. Mám rád staroměstskou část, Malou Stranu a židovskou čtvrť. Babička bydlela naproti židovskému hřbitovu a chodil jsem zde do školy na konzervatoř. Zažil jsem tady ty nejhezčí chvíle svého studia. Bezstarostné užívání času a nekonečné večírky. Žádné starosti, prostě nádherný studentský život. Praha je jedno z nejhezčích měst na světě. Pak už jenom Paříž, Budapešť… Petrohrad je také prý krásný, tam jsem bohužel ještě nebyl…
Mé tajemství úspěchu je nehrát si na něco, co nejsem. Být sám sebou. Být co nejlépe připravený – a pokud možno rychle, ale s rozvahou reagovat na věci kolem sebe.